tisk ]Timíček
Bydlela sem sama. Když jsem začala bydlet s přítelem, vypadalo to, že nastala ta správná doba. Na poslední chvíli si to rozmyslel. Po našem rozchodu jsem zaháněla depresi venčením psů v našem městském útulku. Pejskové mě nabíjeli pozitivní energií, že jsem si řekla, proč bych si vlastně jednoho nemohla vzít? Dohodla jsem si kamaráda na odpolední venčení, aby nebyl dlouho doma sám a byla rozhodnutá, že si vezmu menšího staršího pejska.
Jenže čím dál víc sem se zamilovávala do štěňoucha, kterého tam dovezla policie, protože se toulal po městě. Byly mu asi tři měsíce a byl kouzelný. A samozřejmě, že skončil u mě doma. Mám ho doma měsíc a kus a nelituji ničeho. Zpočátku jsem ho učila vydržet doma bez naříkání až budu pryč, proběhla seznamovačka s kočkama, které mám, učil se co ano a co ne.. A Timíček je velmi šikovný a učenlivý pejsek, hrozně rád se mazlí a neustále se se svými 18 kg cpe ke mně na klín, abych ho chovala. Prošli jsme si již dny strastí i radostí, přečkali jsme růst zubů, kdy mě nenechal skoro vyspat, jak ho to zlobilo, průjem, rozkousané boty a počůraný byt :)
Teď mu bude půl roku a začíná nám puberta. Malinko zlobí, ale já držím a jsem trpělivá, někdy mám chuť ho roztrhnout vejpůl, ale jeho pohled mi to vynahradí. Pejskové z útulků jsou totiž strašně vděční a člověku, který si je adoptuje, se odměňují obrovskou mírou lásky a oddanosti.
A jestli bych si znovu adoptovala pejska z útulku? Ano, jsem si naprosto jistá.. Protože když se chce, všechno jde :)
